Můj malý kočičí příběh
Kočky se staly nedílnou součástí mého života. Ani má cesta k nim však nebyla snadná a bezchybná, a proto bych se s Vámi ráda podělila o svůj malý kočičí příběh. Jako dítě jsem vždy velmi toužila po psovi. Otravovala jsem s tím rodiče neustále dokola, ale odpovědi se mi dostalo vždy stejné: ,,Pes by byl v bytě chudák!". Když potom má sestra přišla s tím, že chce kočku a za pár týdnů ji dostala, byla jsem samozřejmě co by patnáctiletý puberťák náležitě uražená. Rozhodla jsem se, že budu kočku za každou cenu ignorovat a že budu sabotovat rodinné nadšení. Když jsem potom viděla tu malou chlupatou kuličku, měla jsem co dělat, abych si svůj nezájem udržela. A ta malá potvůrka čím víc jsem ji ignorovala, tím víc jsem pro ni byla zajímavá. Jmenovala se Piškotek. Piškotek měla být britská černá stříbřitě mramorovaná kočička bez PP po rodičích s PP. Tenkrát jsem ani nevěděla, co to průkaz původu je a bylo mi to srdečně jedno.
Piškotka jsem si zamilovala. Jako malé koťátko mi den co den usínala obtočená kolem krku jako šála a já jsem se nedovedla ubránit. Oficiálně však patřila mé sestře, a tak se péče o ni ujala ona. S Piškotkem jsme prožili několik krásných let až do doby, kdy přišel čas roztáhnout křídla a opustit rodné hnízdo. Ve skutečnosti opustili rodné hnízdo rodiče s sestra. Piškotka si vzala s sebou. Loučení bylo bolestné. Piškotka jsem již neviděla, neboť se se sestrou vlivem názorových rozepří nestýkáme. Dozvěděla jsem se pouze, že Piškotek záhy zemřel po tom, co ji sestra vzala ke kocourovi na nakrytí. Důvod její náhlé smrti neznám. Následně si pořídila novou kočku bez PP, s kterou se jí již podařilo přivést na svět koťata. Po porodu bylo zjištěno, že kočka byla nakažena kočičí plísní a nemoc přenesla jak na koťata, tak na sestru. Léčení bylo komplikované a vyšplhalo se na několik tisíc korun.
V tomto období jsem zároveň potkala svého životního partnera Toma, největší štěstí v mém životě. Datoval se rok 2010. Zůstala jsem s ním v Pardubicích, a protože i on pocházel z domácnosti, jejíž součástí byla kočka, nerozmýšleli jsme se dlouho - bez kočky jsme žít prostě nemohli. Následuje krásná shoda náhod. Přítelova teta totiž shodou okolností chovala britské kočky s PP a v té době se jí narodila koťátka. Jakmile koťátka trochu povyrostla, trávili jsme u tety každou volnou chvilku. Nakonec jsme si domů odvezli červenou tečkovanou holčičku Justýnku.
S Justýnkou to byla láska na druhý pohled, protože než si nás sama adoptovala, měli jsme vybranou její krémovou sestřičku. Proti kočičímu přivlastnění se však nelze bránit, a tak vždycky všem říkám, aby nevybírali koťátka podle fotky, ale aby se rozhodli až na osobní návštěvě. Justýnka zapadla do rodiny velmi rychle. Okamžitě si u nás zvykla a stala se paní našeho bytu. Jakmile si ale pořídite jednu kočku, tak k sobě zákonitě přitahuje kočku druhou, a tak jsme i my začali uvažovat o tom, že pořídíme Justýnce kamaráda. Její povaha však byla složitá, protože, ač se tak jako koťátko neprojevovala, vyrostla z ní velmi dominantní majetnická kočička, která nás chtěla mít jen a jen pro sebe. Co s tím? V tu dobu jsme učinili jedno z nejzásadnějších rozhodnutí v životě. Usoudili jsme, že cizí kočičku by Justýna jen těžko přijala, a tak jediným řešením bylo odchovat s Justýnkou koťátka a jedno si ponechat. Vše se jevilo velmi jednoduše - najít na internetu kocoura,připustit, odrodit..... Nebudu lhát, napadlo nás to. Ve skrytu duše jsem ovšem věděla, že to není správné. Nebylo to správné vůči tetě, nebylo to správné vůči Justýnce a už vůbec to nebylo správné vůči koťatům. Když má Justýnka průkaz původu, proč by ho neměla mít i koťátka?
V tu dobu se teta stěhovala a měla tak spoustu starostí, proto jsem se rozhodla jednat na vlastní pěst a nepřidělávat tetě další starosti. Teď vím, že to byla chyba, neboť bych si ušetřila spostu překvapení, která mě čekala. Našla jsem si nějaké informace na internetu, vyřídila pár formalit, založila chovatelskou stanici a vrhla jsem se do hledání chovného kocoura. Kamarádka mi na fotce ukázala krásného krémového kocourka s průkazem původu a já si tenkrát řekla, že přesně takového kocoura hledám. Dopátrala jsem chovatelskou stanici, ze které kocourek pocházel, a napsala jsem chovatelce email s prosbou o krytí jejím kocourem. Ani jsem nedoufala, že mi odpoví, ale stalo se. Tou chovatelkou je Iva Kvízová, moje chovatelská maminka, jak jí nyní ráda přezdívám. Iva mi odpověděla a následovala dlouhá korespondence a řada hovorů, přičemž jsem si připadala jako ten největší idiot na světě. Pokud jsem si do té doby myslela, že o kočkách něco vím, dnes jsem si naprosto jistá, že jsem nevěděla vůbec nic. Po každém dalším emailu jsem čekala, kdy se na mě Iva vyprdne. Sama mi několik měsíců poté potvrdila, že opravdu uvažovala dokonce několikrát o tom, že to se mnou vzdá, ale nevzdala to. Měla opravdu velkou trpělivost. Díky Ivě jsem se dozvěděla spoustu nových věcí, dohonila jsem spoustu restů, nechala jsem Justýnku otestovat na řadu onemocnění. Iva doslova podnítila moji vášeň ke kočkám. Jakmile bylo vše zařízeno, přivezli jsme Justýnku ke kocourovi. Kocourek byl krásný, vykoupaný, k dispozici měli svoji vlastní čistou krycí místnost s výhledem do zahrady. Zkontrolovali jsme si všechny formality, zkontrolovali jsme kočky a poté jsme je k sobě konečně pustili. Justýnka se do Bacardiho okamžitě zamilovala. Nechali jsme párečku klid, s Ivou jsme si hezky popovídali a já jsem odjížděla se skvělým pocitem, že je Justýnka opravdu v dobrých rukou. Když jsme si pro ni pak přijeli, nechtěla s námi jet pomalu ani domů, potvůrka.
Brzy bylo jasné, že krytí bylo úspěšné a já jsem doslova hltala všechny informace, které jsem kde posbírala. Absolvovala jsem několik ,,porodních kurzů" u tety i u Ivy, přečetla jsem všemožné stránky na internetu, shlédla jsem spoustu videí. Iva mi byla oporou na telefonu i během porodu. Justýnka vše zvládla naprosto báječně. První čtyři koťátka byla za hodinu venku. Poslední šel na svět Tučíček, červený bikolorek. Tučíček šel zadečkem napřed a následně se zaseknul za hlavičku, Justýnka už neměla sílu ho vytlačit. Uklidňovala jsem ji, zatímco Tom okamžitě zasáhl a doslova ,,vymáčknul" Tučíčka na svět. Vzala jsem to malé stvoření do ruky, vytřela jsem mu tlamičku, sundala z něj blanku a on mi ležel bez známek života v ruce. Snažila jsem se ho oživit, ale zdálo se, že už se neprobere. Najednou se však rozkuckal a začal náramně hulákat. Byli jsme štěstím bez sebe. Tom s úlevou pronesl: ,,Ten už prostě musí zůstat doma"...... A zůstal :-).
Koťátka se narodila velmi malinká, nedosáhla ani na vrchní cecíky, a tak jsme se s Tomem celý týden střídali u přidržování koťátek u cecíků a začali jsme je přikrmovat. Náš vztah to k nim o to více upevnilo, teď to byla i naše miminka. Následovaly tři nejkrásnější měsíce v mém životě. Od koťátek jsme se doslova nehnuli. Byla jsem u toho, když poprvé otevřeli očíčka, byla jsem u jejich prvních krůčků, u toho, jak poprvé ochutnali tvarůžek...... Koťátka byla extrémně mazlivá, neboť byla od počátku zvyklá na lidský kontakt, díky dokrmování a pravidelnému převažování. Jak rostla, náš vztah se prohluboval. Nakonec jsme se s Tomem pomalu nevešli do postele, neboť všech 5 malých zlobidel spinkalo každou noc s námi. Nikdy na ně nezapomenu.
Loučení s koťátky bylo příšerné, brečela jsem ještě měsíc po jejich odchodu, ačkoliv jsem přesvědčená o tom, že jsem jim nalezla ty nejlepší rodiny, jaké jsem mohla. Tučíčka a Kytičky jsem se vzdát nedokázala, a tak máme nyní kočky tři. Další loučení s koťátky už bych asi nezvládla, a proto jsem se rozhodla svoji ,,chovatelskou dráhu" ukončit. Momentálně mám doma tři spokojené kastráty a nadále se o kočky a jejich chov aktivně zajímám. Díky kočkám jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí, prožila jsem spoustu krásných chvil a poznala jsem mnoho skvělých lidí, kterých si vážím. Největší díky v tomto směru patří samozřejmě Ivě. Ivo mnohokrát Ti za vše z celého srdce děkuji!
Chov koček je samozřejmě o mnoho MNOHO složitější, než jak jsem ho tu popsala ve svém příběhu. Pokud člověk ale jen trochu chce, může poctivě chovat v podstatě každý. Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody. A množitelé koček bez PP si ten důvod vždycky najdou - nechci chodit na výstavy, nevoní mi prostředí chovatelského klubu, PP je na nic, na koťatech nechci vydělávat, mám je jen pro radost, chtěl jsem kočce jednou za život dopřát koťata, chci zájemcům poskytnout cenově přípustná koťata a tak dále a tak dále. Ať už Vám množitel bude tvrdit cokoliv, vždy je to jen kamufláž toho, že svá koťata odchovává nepoctivě - ať už vědomě, či nevědomě......